V roce 2022, jsme do naší péče převzali z neregistrované služby, kde měla být v bezpečí a kde jí měla být poskytována pomoc, paní Terezii. Místo toho zažívala prostředí, které její důstojnost postupně ničilo. Setkávala se se šikanou, nevhodným zacházením a situacemi, které negativně zasahovaly do jejího zdraví. Způsob života, který jí byl umožňován, byl dehonestující a hluboko pod tím, co si člověk zaslouží.
.
.
Terezie přicházela unavená, nejistá a po předchozích zkušenostech také s hlubokou nedůvěrou v lidi.
Pro nás ale nebyla „případem“. Byla to Terezie. Člověk se svými potřebami, přáními, strachem i právem rozhodovat o svém životě.
Od prvního dne jsme se snažili změnit především jednu věc – aby věděla, že už nemusí žít v prostředí, kde se jí ubližuje. Že může být respektována. Že její zdraví má hodnotu. Že má právo na soukromí, bezpečí, důstojnost a lidské zacházení.
Péče pro nás neznamenala pouze zajistit potřebnou pomoc. Znamenala vrátit jí pocit, že její život patří jí.
Postupně jsme hledali cestu, jak jí pomoci znovu získat důvěru. Učili jsme se rozumět jejím reakcím, respektovat její tempo a být jí nablízku nejen tehdy, když něco potřebovala, ale také tehdy, když potřebovala jednoduše vědět, že na to není sama.
Terezie nám připomněla, proč má smysl dělat sociální služby jinak.
Protože mezi „postarat se“ a opravdu pečovat je obrovský rozdíl.
.
.
Pro člověka můžeme zajistit základní potřeby, ale pokud mu současně vezmeme důstojnost, bezpečí a možnost být sám sebou, nemůžeme říct, že jsme mu poskytli dobrou péči.
Dnes je Terezie na jiné cestě. Cestě, na kterou se vydáme jednou všichni – kde odpočinek je věčný. Měli jsme čest její život udělat krásnější než na tuto cestu vešla. A za tuto důvěru děkujeme.
Její příběh pro nás není jen příběhem o tom, co se stalo.
Je především příběhem o tom, co se může změnit, když člověka začneme skutečně vnímat jako člověka.
A právě proto chceme naši práci dělat tak, aby každý člověk, který se dostane do naší péče, mohl cítit:
„Tady jsem v bezpečí. Tady mě respektují. Tady jsem pořád člověkem.“
.
